V dubnovém vydání rozhovorů s bývalými absolventy bych Vám rád představil nynějšího advokátního koncipienta Mgr. Filipa Papeže.

Jak by ses představil, včetně tvého působení na gymnáziu?
„Jmenuji se Filip Papež, momentálně bydlím ve Slavičíně. Pracuji jako advokátní koncipient
(= je právník, který je zaměstnán u určitého advokáta a který pod jeho dohledem jako školitele vykonává právní praxi). Na gymnázium jsem nastoupil v roce 2005 do třídy G-1. Jako třídní učitelku jsme měli první dva roky paní učitelku Švajdovou, nyní Prchlíkovou, a další dva roky jsme měli pana Kubiše, který nás, vědom si všech rizik, převzal. Oba dva byli samozřejmě výborní. Náš kolektiv byl celkem bezproblémový a trošku specifický tím, že nás bylo 6 ogarů a 25 dcérek. Chlapecká část tím pádem nutně musela držet pospolu. Pokud jde o moje oblíbené předměty, když neberu v úvahu povinnou odpověď tělocvik, tak bych asi zmínil angličtinu, kdy jsem se donutil jezdit asi rok a půl na kurzy pro certifikát FCE do Zlína na ,,Gymnázium TGM“, dále dějepis, zeměpis… když to tak vezmu, bavilo mě leccos, a proto jsem ani koneckonců nevěděl, jakou cestou se mám po odmaturování ubírat. Dalo by se říct, že práva na mě zbyla, protože to byl takový trochu univerzální obor. Teprve když jsem se tam dostal, tak jsem se rozhodl, že půjdu touto cestou, ale že bych byl o tom rozhodnutý hned od první chvíle, se říct nedá. Přestože jsem se z ní nakonec rozhodl maturovat, dělala mi problémy matematika. Tento bič jsem si na sebe upletl jednak z toho důvodu, že se mi nechtělo učit na úkor mých bohulibých zájmů a pak i z toho důvodu, abych měl následně širší okruh výběru – s matematikou bych měl otevřené dveře i na nějaké technické obory. V té době jsem opravdu nevěděl, kam chci jít. Takže jsem si ze dvou volitelných předmětů k maturitě zvolil dějepis, protože se mi mohl hodit pro humanitní směry a bavil mě, a matiku, protože už tehdy byl na technických oborech nedostatek lidí a věděl jsem, že i samotná maturita z matematiky mi může zajistit přijetí na tyto obory.“

Kam ses vydal po odmaturování na gymnáziu?
„Co se týče dalšího studia, tak jsem studoval v Praze na právech a nyní dělám ve Zlínské advokátní kanceláři advokátního koncipienta.
Už od třeťáku jsem nosil v hlavě myšlenku o studiích práv, ale nebylo to tak, že by to byl nějaký můj vysněný obor, měl jsem přihlášky i na nějaké, z mého dnešního pohledu poměrně nesmyslné, humanitní obory.
Studoval jsem pětiletý obor sedm let, takže to, že jsem měl před první třídou pouze roční odklad, se dnes zdá být chybou… Práva byla ve velké míře samostudium, tzn. že jsem byl ve škole vesměs od pondělí do čtvrtku a co se týče čtvrťáku a dál, tak to už bylo běžné docházet jen dva dny v týdnu a zbytek času věnovat sbírání praxe. Já jsem na konci třeťáku začal s praxí v advokátní kanceláři ve Zlíně, kde nyní pracuji, tzn. že jsem se začal zabývat více tou praktickou stránkou a možná i z toho důvodu mě studium při konci dost přestalo bavit – člověk odhlédl od těch teoretických otázek a začal vidět, jak to vypadá v reálu. Tím pádem už nezbývalo tolik chuti a energie do studia.
Těžko dnes říct, proč jsem si zvolil zrovna tento obor. Byla to výzva, případná jistota uplatnění a chtěl jsem získat nějakou životní jistotu tím, že se dozvím, v čem to vlastně žijeme… Dneska si ale nedovedu představit, že bych tento obor v Praze studoval znovu.“

Proč jsi šel studovat zrovna do Prahy, když práva se studují i v Brně a v Olomouci?
„Do Brna jsem se nedostal, do Olomouce bych se, předpokládám, dostal na odvolání, ale to už jsem neřešil – Praha mi přišla jako dobrá vyhlídka.“

Neuvažoval jsi po skončení magisterského studia o titulu JUDr.?
„Na titul JUDr. bych musel udělat ještě tzv. rigorózní práci a zkoušku, což je jakýsi nadstandard, který bych musel splnit, ale tento krok jsem ani nezvažoval, respektive po těch sedmi letech bylo učení dost a hlavně bylo mým cílem jít do praxe a nezabývat se akademickou stránkou věci. Titul JUDr. člověk k výkonu právnických profesí nepotřebuje.“

Jsou práva těžkým studijním oborem ve srovnání s jinými?
„Těžko to úplně přesně srovnávat. Co se týče drilu nebo nutnosti být přítomen ve škole a odchodit si určité semináře, se to určitě nedá srovnávat např. s medicínou. Nicméně tady byla člověku dána určitá volnost během semestru, mohl si do pár dnů poskládat semináře, přednášky byly nepovinné – chodil jsi tam podle toho, jestli jsi to vnímal jako důležité nebo ne. Samozřejmě nebudu říkat, že jsem tam poctivě chodil – jestli jsem chodil z poloviny, tak se mi to zdá moc …. Někdy člověk čekal, že to bude zajímavé a někdy byl předpoklad, že to až tak zajímavé nebude.
Co se týče otázky, jestli bylo studium práv těžké nebo ne, tak vzhledem k tomu, že jsem to studoval sedm let místo pěti, tak to pro mě určitě těžké bylo. V podstatě první čtyři roky jsem procházel bez problémů, ale druhá a třetí státnice byly dost náročné, a jak jsem zmiňoval to, že v průběhu semestru máš nějakou volnost, naskládáš si to do pár dnů v týdnu a teoreticky můžeš dělat spoustu jiných věcí, tak o to více se to člověku může vrátit ve zkouškovém období. Z tohoto hlediska to bylo nejnáročnější, protože se člověk musel na dva měsíce zavřít, nevycházet z domu a vyloženě si to odsedět.
U státnic byla velká nejistota v tom, že se člověk nemusel zrovna trefit do názoru zkoušejícího – není to obor, kde spočítáš, že 2+2 je 4 a máš vyhrané. Kolikrát jsi nevěděl, jestli to umíš, když jdeš na tu zkoušku, i když sis v tom, jako v případě státnic, poseděl třeba i dva měsíce v kuse. Ale nemůžu říct, že bych měl problém s učiteli. Zaznamenal jsem za těch sedm let jen asi dva případy, kdy jsem se mohl cítit poškozený, ale to je naprosté minimum s ohledem na to, kolik tam člověk absolvuje zkoušek.“
Samozřejmě znám i lidi, kteří měli větší problémy, třeba i osobní, a zrovna v Praze to bylo na můj vkus celkem časté, ale nemůžu si osobně vyloženě stěžovat. Zažil jsem dvakrát u státnic nepříjemný přístup a i takovou zkoušku, kdy jsem si u první otázky myslel, že to naprosto ovládám, ale během pěti minut mi bylo vysvětleno, že, slušně řečeno, o tom nevím vůbec nic ….Každopádně je třeba být dost otrlý.

Kolik případů už jsi řešil a který byl nejkomplikovanější, popř. nejvážnější?
„Případů jsou samozřejmě stále hromady a do toho člověk naskočí hned po nástupu do praxe. Jsou to leckdy i případy, ze kterých se člověku zvedá žaludek, ale vyčíslit to lze velice těžko, ba skoro vůbec, protože nosím stále v hlavě několik desítek případů… ale bylo by to v řádu stovek, když beru v úvahu, že se v praxi pohybuju přes pět let. V podstatě i jeden případ ale může člověka zaměstnat natolik, že to vydá za dalších 50 jednoduchých. „

Co nejkurióznějšího se ti stalo za celou tvou praxi?
„Člověk se v praxi určitě setkává i s kuriozitami, a to v podstatě denně. Někdy jsou větší, někdy jsou menší. Samozřejmě kuriózní jsou často sousedské spory, kdy člověk řeší, jestli jsou na hranici pozemku tři ibišky zasazeny, jak mají být… nebo kdy se třeba snaží zjistit povolenou výšku živého plotu v dané obci, ale odpovědi se mu ze strany úředníka z odboru městské zeleně ani po sérii telefonních přepojení nedostane, neb tento zrovna ,,odjel na Den stromů“. Jsou i případy, kdy se řeší, že sousedovi vadí kvokání slepic vedle jeho domu. Člověk, když o tomhle slyší, má důvod si myslet, že se bude jednat o padesátihlavé hejno slepic, ale pak zjistí, že je to pět slepic, což je na vesnici samozřejmě běžné.
Ale vzpomínám si i na jednu věc, kdy jsme za našeho klienta exekučně vymáhali jeho pohledávku, druhá strana to bohužel psychicky neunesla a dotyčná osoba nám do kanceláře zaslala poměrně „výživný“ dopis, jehož přílohou byla kopie našeho podání v této věci pomazaná exkrementy …
A na ,,hrabalovské“ přetahování o divočáky už taky došlo…“

Jaká je denní pracovní rutina takového advokátního koncipienta?
„No… člověk vstane, dost často je rád, když jinak, než na základě zazvonění telefonu. V mém případě je to tak, že otevřu počítač a ověřím si, jestli mi nedošel nějaký důležitý mail. Podívám se na telefon, zkontroluji kancelářský kalendář, ve kterém prověřím, jestli mi náhodou nepřibyla nějaká nová pracovní záležitost jak např. schůzka, na kterou se někdo narychlo objednal, což by se sice úplně stávat nemělo, ale někdy to tak je. Potom přejíždím do Zlína, většinou snídám v autě a následující program je každý den různý. Ze začátku dne řeším nějaké důležité maily, potom se začínám věnovat buďto spisu určitých dokumentů, nebo třeba jedu na soud, anebo jedu na policii na výslech s klientem, takže je to pestré. Těžko říct obecně, jaká je denní rutina, protože je pravdou, že člověku v podstatě ten den naplánují klienti. Je běžné, přestože si naplánuji v daný den tři věci, které potřebuji udělat, že zavolá klient a přijdou ještě další důležitější věci, které v ten den musím řešit a na konci týdne zjistím, že jsem se k těm původně plánovaným věcem ještě ani nedostal. Člověk prostě musí být dost flexibilní ….“

Jak to je s pracovní dobou advokátního koncipienta? Máš pevně dané pracovní hodiny, anebo si pracovní dobu udáváš podle sebe? Bereš si práci i domů, nebo jsi ten typ člověka, který doma nechce o práci ani slyšet?
„Pevnou pracovní dobu mám jen v tom smyslu, že by člověk měl dodržet v rámci zaměstnání nějaký pevný hodinový rámec, tzn. v mém případě 40 hodin týdně, nicméně reálně to vypadá tak, že hodin strávených prací bývá daleko víc. Člověk dělá poměrně hodně přesčasů. Musí dělat i o víkendech, po večerech celkem běžně, pokud ho například tlačí nějaká lhůta v tom smyslu, že potřebuje podat nějaké podání na soud. Pokud se k tomu nedostane přes den, tak si prostě k tomu musí sednout večer a třeba to do půlnoci napsat. Přes to nejede vlak!
Další věc je ta, že člověk určité případy nosí vlastně pořád v hlavě. To je ale samozřejmě běžné u lidí, kteří se „živí hlavou“, to v podstatě ani nejde, že by člověk zabouchl dveře od práce a tím pádem mu skončil pracovní den, ale po cestě domů, když jede autem, tak stejně nad tím případem hodinu přemýšlí – neříkám, že pořád, ale většinou je těžší se od toho přemýšlení oprostit.“

Jaké jsou tvoje koníčky?
„Pokud jde o sport, tak závodně hraju florbal, jestli se teda tomu dá říkat závodně, protože hrajeme nejnižší soutěž ve Slavičíně – spíš tak pro zábavu. A jinak sport obecně. Dále mě baví zahrádkaření a rád si něco přečtu. Zmínil bych také cestování, protože cestuji celkem hodně a rád. Cestování mě i motivuje do práce v tom smyslu, abych dělal přesčasy, protože potom si můžu vybrat volno a můžu někam vyjet na delší dobu. Kdyby člověk nedělal navíc, tak si tohle nemůže dovolit. Ale momentálně se koníčkům nevěnuji tak, jak bych chtěl.“

Jak vzpomínáš na naše gymnázium?
„Určitě na něho vzpomínám v dobrém, hlavně na čajové dýchánky s chlapeckou částí třídy, kdy jsme jezdívali ke kamarádovi na chatu, poměrně pravidelně. Tam jsme si samozřejmě užili spoustu srandy. Výhodou bylo, že jsem nemusel nikde dojíždět, a tudíž mi zbývalo spoustu času na koníčky.“

Takže škola Tě podle tebe připravila dobře na další studia?
„U mého oboru to bylo dost specifické a vyloženě na to připravit asi ani nešlo. Myslím si ale, že je to hlavně o člověku a škola v tom pokaždé nehraje zas až takovou roli. Nemyslím si, že by tady mezi gymply byly takové rozdíly, že by si člověk řekl, že z jednoho je výborně připravený a z druhého není připravený vůbec. Spíše je to o tom, co člověk dělá sám pro sebe a jestli dělá něco navíc atd.
Když to vezmu ze svého pohledu, tak já jsem byl vlastně flákač a nic moc jsem nedělal. Jestli jsem dělal něco navíc, tak to byl jen jazykový certifikát, protože mě to bavilo a řekl jsem si, že je to nějaká jistota do života.
Samozřejmě s odstupem času se člověk tluče do hlavy, že nedělal pro sebe víc už v té době, ale obdivuji toho, kdo se tomu dokáže věnovat i v těchto letech – tito lidé mají potom vůči ostatním velký náskok. Já jsem to v podstatě zachránil až na VŠ, kdy jsem se jakžtakž naučil učit, což nebylo úplně jednoduché – člověk si musí zvyknout i na ten dril, i na to, že musí ležet v dokumentech. Zase na druhou stranu když člověk přijde na VŠ, tak je to pro něho natolik nové, že vyloženě hltá nové informace a má určité nováčkovské nadšení. V tomto byl dobrý první rok na VŠ. Neříkám, že jsem se naučil učit – to jsem se dost možná nenaučil ani do dnes – ale díky novému režimu jsem získal aspoň nějakou základní zodpovědnost.“

Jaký sis odnesl největší zážitek?
„Myslíš jako nějakou veselou historku z natáčení …. Nevím, jestli to úplně zmiňovat, ale vzpomínám si třeba, že jsme jednou ve volné hodině, prohodili dvoje dveře od šaten a asi za další dvě hodiny, jak jsme odcházeli ze školy, pan školník řešil problém s tím, že do zámku nepasují klíče a odvrtával zámek ze dveří … Tehdy to, pokud si vzpomínám, jako obvykle celé vymyslel spolužák Hnaníček, který nám předtím navykládal, že prohodil dveře a teď se bojí, že se na to přijde a máme mu pomoct dát je do původní stavu. No a my mu na to skočili. Určitě mu doporučím, aby škodu nahradil.“

Děkuji Filipovi za jeho volný čas, obětovaný našemu rozhovoru a jak jinak tento článek ukončit než tím, že mu přeji pracovní úspěch a hlavně pevné nervy při řešení různých právnických případů.