S novinařinou až na iDnes

S novinařinou až na iDnes

Zajímalo by Vás, jestli je v dnešní době těžké uplatnit se psaním? Naše bývala absolventka Martina Procházková Vám ráda sdělí, jak to vlastně je. Z pohledu novinářky nám poskytla báječný rozhovor! Pokud i ty máš rád psaní a zajímalo by tě, jak vypadá cesta k novinářským úspěchům, tak se s radostí začti dál. 🙂 

,,Jsem téměř 33letá novinářka, matka, dcera, sestra, kamarádka. Odmalička jsem vyrůstala ve Slavičíně, kam se budu vždy ráda vracet. Po osmi letech na gymnáziu, celou dobu s úžasnou třídní Šárkou Ptáčkovou – pak Černíčkovou, jsem jako poslední ze třídy odmaturovala z angličtiny, němčiny, češtiny a matematiky. Vychovávám dvě živé, dravé, krásné a vtipné dcery a pracuji pro iDNES.cz. Už za školy jsem vystřídala několik médií a zkoušela, jaké je to lidi bavit, informovat, štvát s dotěrnými dotazy. Začínala jsem v AZ rádiu ve Zlíně a v Brně. Psaní, ankety a zprávy jsem pilovala v Brněnském deníku Rovnost, poté v brněnské Mladé Frotně Dnes. V Brně jsme rozjížděli první krajské zpravodajské weby iDNES.cz, po promocích jsem přešla na iDNES.cz do centrální redakce v Praze. Pracovala jsem jako redaktorka domácího zpravodajství se zaměřením na zdravotnictví, vědu a životní prostředí. Doma při rodičovské jsem vypomáhala jako redaktorka reklamních textů, kultury, cestování a především na webu auto.idnes.cz, též jako editorka textů a fotografií od externích redaktorů. V září se vracím po rodičovské do redakce do magazínových webů iDNES.cz, pro které jsem pracovala během “mateřské dovolené”. Bydlím v Černošicích u Prahy.”

Jakou studijní cestu jsi zvolila po absolvování gymnázia?

Hlásila jsem se (nevím proč) na mezinárodní studia na VŠE do Prahy, na reklamu do Zlína a na žurnalistiku do Olomouce a do Brna. Praha nevyšla kvůli matematice, s úlevou jsem si vybrala Olomouc, i když kreativní reklama vypadala a mohla být fajn. Během roku na VŠ jsem zjistila, že mi v Olomouci chybí “drajv” a praxe, takže nová přihláška do Brna – Mediální studia a žurnalistika a Humanitní environmentalistika. Novinařina mě nadchla a bavila – bylo to ono, i když byla náročnější, než jsem čekala (historie a mediální teorie se svými paradigmaty především), “enviro” jsem brala jako doplňkový obor. Na gymnáziu mě moc bavila biologie – na VŠ jsem se nadchla pro ekologii, etologii, botaniku, zoologii a paleontologii. krásný obor, ze všeho trochu, ale neviděla jsem v něm něco, co by mne uživilo. Brala jsem to jako rozšíření svých znalostí a mého životního ražení. Na Masarykově univerzitě jsem environmentalistiku ukončila bakalářským studiem, v žurnalistice jsem pokračovala na magistra.

 

Proč jsi se rozhodla pro obor žurnalistiky?

Na gymplu jsem měla jsem ráda češtinu, milovala literaturu, poctivě četla kila knih, cením si toho, co mi předala Hana Žáčková, bavilo mě psaní slohovek a tvůrčí psaní obecně. V šuplíku mi skončila spousta povídek ač jsem noviny na gymplu četla pouze z donucení a tenkrát jsem absolutně neměla přehled o dění, přišel mi ten obor prestižní, zajímavý, dynamický, výjimečný. Člověk v 18ti uvažuje jinak než ve 30ti, nemyslí na to, jak dá při tak hektické práci rodinu a zda opravdu chce trávit přesčasy na tiskovkách a ve Sněmovně. Ze začátku je to fajn a okouzlující. Když si člověk sáhne pod povrch, zjistí, že je to náročné a svět se kolem práce netočí. Vyžaduje to pevnou vůli a taky nadhled – nesmí vám vadit, že vaše práce je druhý den stará a nikdo po ní už neštěkne. Že na vás v mailu čekají nenávistné vzkazy, že vám nadávají, když se znechucením komentujete večerní zprávy, protože o všem víte už ráno. Naopak je fajn mít všeobecný přehled o domácím dění a politice, povědomí o tom, co se děje a vhled do věcí, které běží kolem vás. A pak se s tím poperte. Různost názorů, informace z několika zdrojů a rozhodně ne černobílý svět 😀 Čím víc toho člověk ví, tím těžší je utvořit si vlastní názor.

 

Bylo těžké po vystudování vysoké školy se uplatnit v oboru, který jsi vystudovala?

Pro mne ne. Asi je to o píli, svědomitosti – nevím. Nedalo mi to, chtěla jsem pracovat už při škole. Ve druháku jsem moderovala v AZ rádiu v Brně, o víkendech jsem jezdila do Zlína, školní praxi jsem absolvovala v Brněnském deníku Rovnost, kde si mne pak nechali na půl úvazku – odcházela jsem v osm večer z práce. Drtila na testy a pak hnala do redakce, ale díky bohu za to. Odtud jsem přešla do MF Dnes v Brně a po výšce pak plynule do Prahy na iDNES. Když nad tím tak přemýšlím, nemusela jsem nikdy složitě tvořit životopis – nikdy jsem ho nepotřebovala. Ano, mohla jsem zkusit televizi, ale ta mne nikdy nelákala. A v momentě, kdy už jsem měla novinařiny dost, přišla první dcera. Teď se ráda vracím a jsem vděčná za to, že neodcházím do zpravodajství a nebudu honit poslance ve Sněmovně, priority se mění 😀

 

Jak jsi se dostala k práci až na iDnes? (popřípadě popiš svou práci, jak to probíhá)

Brněnský rybník je malý. Známí známých pracují tam a tam. Stačilo dát vědět, že směřuji na Prahu, v Praze hledali redaktora na domácím. Byla jsem svědomitá, poctivá. Tohle bylo snadné. Spousta mých přátel a spolužáků šla stejnou nebo podobnou cestou, potkávali jsme se v práci a pak v další práci – dávali si tipy, vzájemně se doporučovali na místa – pokud jde za člověkem vidět dobrá práce, sune ho to samo.

Jak probíhá práce? Člověk musí být mutlifunkční. Musí se naučit slušně, stručně, výstižně telefonovat, fotit, ptát, orientovat v Praze i v tématech ve svém oboru i mimo obor. Ráno přistanou na stole noviny, redaktor posílá vedoucím plán na den – kde je to, co chce zpracovat, co by rád rozpracoval z minula, kde je jaká tisková konference a jestli stojí za to se tam vypravit, jaká témata má na dlouhodobější rozpracování. Pak je redakční porada. A do toho realita se svým děním, která celý plán rozkope: občas musíte zaskočit za kolegu v oboru, kterému vůbec nerozumíte (a čtenář to nesmí poznat), občas je třeba zpracovat suchý článek z ČTK, do kterého se vám vůbec nechce, občas někam zavolat, občas něco přeložit, občas udělat rozhovor s politikem, který už ze začátku nestojí za nic a je strašně těžké na něm najít cokoli zajímavého. Hlídáte si stylistiku a pravopis, dohadujete se s editory, opravujete svůj text, opravujete…a opravujete a doplňujete. Naučíte se v redakčním sytému dělat text, titulky, mezititulky, informační boxy a fotky, přihodit video a fotogalerii. Naučíte se odbavit sto nedůležitých mailů a desítky nenávistných komentářů od lidí, kteří si léčí své komplexy touto cestou. Ale je třeba je důkladně číst, protože mezi tím vším se najde dobrý tip na reportáž.

Ale je čas i na pivo s kolegy, kafe se zajímavými lidmi a pochvaly na poradách. Stojí to za to. Magazíny mají redakční život poklidnější. Povyprávím vám za rok. 🙂

 

Dozvěděli jsme se o tobě také, že jsi hrála v SemTamForu. Jak vzpomínáš na ,,herecké dny”?

S radostí a nostalgií. Byl to skvělý relax, objevila jsem v sobě extroverta a v divadle ideální možnost realizace. Naučilo mě mluvit
nahlas, frázovat, artikulovat, zvládat emoce, přepínat role. Poznala jsem báječné lidi, jiný svět. Moc mě to bavilo a občas mi to moc chybí. Jsem za to vděčná, bavilo mě vidět třídní jako člověka se svými koníčky a zájmy. Ne jako učitele.

 

Věnuješ se i dnes, něčemu jinému než psaní?

Dětem, rodině a přátelům především. Ráda běhám, tančím, cvičím zumbu, jezdím na kole, chodím na koncerty, poslouchám hudbu bez ohledu na škatulky, ráda čtu nové autory, sleduju filmy, maluju, tvořím, učím se o autech, motorech, bezpečnosti, posouvám své hranice. Neustále dokola začínám a přepisuji svoji “knížku” – stále u kapitoly 1. 🙂

 

Co bys chtěla vzkázat dnešním studentům na našem gymnáziu?

Je težké si zvolit svoji budoucnost – to, co se jeví jako prestižní teď, nemusí být prestižní za pět let. Gymnázium je fajn v tom, že vám dá další čtyři roky času navíc na to, abyste zjistili, co vás baví, v čem jste dobří a kam jít dál. Dá vám možnost naučit se vše a báječně širokou volbu budoucího života, ale nemělo by být konečným vděláním. Život není o známkách a nikdo se vás nebude ptát, za kolik jste zmaturovali, je dobré si to užít se vším všudy. Ale je fajn naučit se zodpovědnosti a práce, chuti učit se a posouvat se dál. Gympl vás vyprofiluje, vytyčí vám budoucnost, určí kus života, pokud budete chtít.

Je supr, že můžete jít po maturitě studovat ekonomii, práva, medicínu, novinařinu, meteorologii nebo pedagogiku. Můžete kamkoli. Vyberte si to, co vás baví. Nemá smysl dřít na tom, nač nemáte talent (jsem ráda za maturitu z matiky, naučilo mne to analyticky myslet, ale neúspěšné přijímačky na VŠE ukázaly, že bych se s předmětem, který jsem si musela vydřít, trápila). Dělat to, co vás baví, je fakt radost. Na druhou stranu – svět se nezboří, pokud vystudujete obor, kterým se nebudete živit. Na tom štěstí nestojí.

A nakonec – vyrůstala a dospívala jsem osm let s úžasnými lidmi. Doteď jsme přátelé a doteď se vídáme, jsem za to vděčná. Tohle už nikdo nesmaže. Taneční, lyžák, cyklisťák, plenér, orientační mapy, diktáty. Užívejte, jednou vám při vzpomínkách kápne slza, i když teď to tak nevypadá. 🙂

Martě děkujeme, že si na naše studentské noviny našla čas. Neboť v hektickém novinářském životě je čas cenná věc. Zároveň chceme Marťu pochválit. Vyskytla se na druhé straně rozhovoru a tentokrát nebyla osobou, která se ptá, ale odpovídá. A musíte uznat, že se o své cestě životem, rozepsala opravdu skvěle. 🙂 Přejeme Marti mnoho dalších úspěchů a hlavně otevřenou mysl, nápadům pro její knihu!

Studentské noviny GJP posílají pozdravy do Prahy na iDnes!

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *