„Čau“, zdraví nás každé ráno i odpoledne. Náš pan školník Vlastislav Janáček nám poskytl exkluzivní rozhovor jak ze zákulisí jeho zaměstnání, tak ze svého života. Pro autentičnost tohoto článku jsme však zvolili pro noviny netradiční prvek, a to naše rodné nářečí.

 

Tož jak byste sa nám představil?

„No kurňa. Tož narodil sem sa ve Slavičíně a bývám skoro celý život v Bohuslavicách, kromě dvů roků, kdy sem byl na vojně. Studoval sem na naší škole – na učňáku, takže su vlastně strojař. Pak sem dělal ve zbrojovce, pak sem sa flákal, byl sem doma, potom sem dělal u obce a pak sem šel sem. Teď sem zjistil, že už to bude skoro dvanáct roků, co su tady. Už bych měl asi změnit zaměstnání že? Už su tady ohleděný.“

Co zahrnuje denní rutina školníka? Na kolik máte příchod?

„Příchod mám na půl sedmé, ale to sa málokdy podaří. Možná tak dvakrát do roka sa to podaří. Tož ráno sem dojdu, překontroluju to tady trochu (v zimě topéní) a pak sa tady tak poflakuju. Kdyby sa neco semlelo, tak ať su k dispozici.“

Kde máte svoje oficiální ”sídlo” na škole?

„Sídlo mám v kotelně vedle vchodu. Ale tam sů šelijaké harampáky, tak tam mám taký kutloch. Ale bývám aj u uklizeček.“

A vztahy v kabinetě u paní uklizeček sů dobré?

„Toto je kabinet tady? To bych nazval spíš ”zašívárna”. Tady je správná činnost zamykat uklizečky. Dělajte to také učitelom, nemosíte sa učit. Když nechajů klůče v zámku, tak jich normálně zamčete. Příště už si rozmyslíja nechávat klůče v zámku.“

Co byste na škole změnil, ale nemáte na to pravomoc?

„Co bych tady měnil? Akorát děcka bych z tadyma zrušil. To by bylo ideální. Normálně bych to všecko poslal na neaký ostrov. Ale jinak změním enom to, co mně dajů za úkol. Zas tak iniciativní nejsu.“

Ináč ste na škole spokojený?

„Ale jo. Akorát s děckama je to nejhorší.“

Všeci si možem povšimnůt, že u školy nekteré dny stojí Váš bílý vůz Škoda Favorit. Co byste nám o něm řekl?

„Tož mám ho už 8 roků. Kupovalo sa to s tetů v devadesátémdruhém z neakého autosalonu v Hodoníně. 120 000,- to stálo. Teta sa pak přestěhovala do Prahy, ale tam má hromadnů dopravu, takže to nepotřebuje. Tak sem si to vzal, ať to dojezdím. Je to taký pracovní vůz, uveze to všecko. Předtým sem měl eště Opela Kadetta a to byl stroj kurňa. To byl kočkolap jak sviňa. A to normálně… upadlo kolo no. A už to bylo tak rezavé, že už to nemělo cenu spravovat.“

Jaků nejkuriozitnější věc ste tady opravoval?

„Tož taková stolička, nebo neco takového, to je běžná věc. Ale minulý týden sem sbíral rozflákaný záchod před školů. Nám nechyběl. To asi nekdo podaroval škole. Sem tam přestanů třeba pisoáry fungovat, ale to je potom celkem záhul. To vám nebudu vysvětlovat. Jeden mistr od instalatérů kdysi říkal, že tu mám poslat toho největšího darebáka ze školy, ať sa v tom rochní.“

Naštvalo, nebo vytočilo Vás nekdy neco na škole?

„To těžko. To sa eště nikom nepodařilo, protože já su celkem klidný. Jako štvů mňa děcka, když chodíja tady kolem školy po tom bahně a pak idů v tych špinavých botách do školy. Tam asi brzo neco nastavím.“

Železa tam dat.

„No to by děcka chodily s docvakanýma nohama a polovička gymplu by pajdala. Aj učitele už sem tam viděl, ale nebudu menovat. Idů příkladem.“

A učitelem ste třeba nechtěl byt, když už tady ste tak dlůho?

„Tož to bych si teda pomohl. To nevím jak bych dělal teda. Třídu bych asi nezvládal. Já bych to pustil hned dom. Prvních pět minut by si napsali neaků písemku a pak by šli dom. Všeci by dostali jedničky a hotovo.“

 

Mockrát děkujeme panu školníkovi za vynikající a dle našich odhadů nejúspěšnější rozhovor a přejeme mnoho úspěchů a málo rozflákaných zachodů před školů!

 

Otázky pokládali: Samuel Otlík, Michal Holek, Daniel Bureš (kn)

Pracně zpracoval: Samuel Otlík