Vaškovi je nyní 24 a vrátil se na svátky domů z Bryanu, v Texasu.  Svá studia na našem gymnáziu úspěšně zakončil v roce 2013. Poté studoval 3 roky na fakultě strojního inženýrství na VUT v Brně a následně pokračoval na stejné fakultě magisterským oborem procesního inženýrství: Za závěrečnou práci svého magisterského studia dostal cenu rektora, kterou obvykle dostane jeden student za rok, a dokonce se zúčastnil týmové soutěže EBEC, kde si v mezinárodní konkurenci vybojovali 2. místo. Od července tohoto roku je z Vaška konzultační inženýr ve společnosti, která vyvíjí a poskytuje procesně simulační software a jak on sám přiznává, začíná z něj být tvrdě pracující člověk. Náplní jeho práce je nejen poskytovat odborné rady a školení se zákazníky, ale i řešení různých softwarových chyb. Nejčastěji se ale jedná o odbornou práci na simulacích zpracovatelských linek, zejména v ropném průmyslu.

 

Splnil se ti sen, který jsi měl během studia na našem gymnáziu?

„To je moc dobrá otázka. Jde o to, že já jsem byl vždycky člověk, který strašně těžko hledal nějaké úzké zaměření – něco o čem bych byl přesvědčený, že je to má budoucí kariéra a kde bych se viděl. Toto dobře vystihuje, že pan Rohlena o mně jedenkrát prohlásil, že jsem jediný recitující fyzik na škole, protože jsem chodil jak na recitační soutěže, tak na fyzikální olympiády. Tím pádem jsem byl vždycky takový, že jsem se snažil nechat si otevřených co nejvíc dvířek a rozhodnout se co možná nejpozději. Začalo to tím, že jsem šel na všeobecný gympl, pokračoval všeobecným oborem na strojárně, ze kterého potom člověk může jít asi na 20 magisterských navazujících oborů, a mezi nimi jsem si vybral široce zaměřené procesní inženýrství. Vším tímto jsem si pořád tak nějak nechával pootevřená dvířka a i to, co teď dělám, tím, jak je to všestranně zaměřené, se dá říct, že tento můj „sen“ se mi splnil.“

Co se ti na tvé práci nejvíc líbí?

„Nejvíc se mi na tom líbí, že to vůbec není stereotyp. Každou chvíli člověk pracuje s jiným klientem na jiném procesu, nebo problému. Na rozdíl od spousty profesí v oblasti právě třeba strojního inženýrství, kde člověk celé dny sedí v kanceláři a tvoří modely nebo výkresy pořád jedné a té samé součásti, nebo jednoho a toho samého stroje, tak tady se dá fakt říct, že člověk každý den dělá něco unikátního a má pořád možnost se učit novým věcem.“

V čem se podle tebe liší přístup lidí v Americe a u nás? 

„Z profesního hlediska, co tak nějak charakterizuje americkou kulturu, je, že všichni si říkají křestním jménem, tím pádem celá ta atmosféra je taková přátelštější. V angličtině, jak všichni víme, není žádné tykání a vykání, a tím pádem se člověk cítí mnohem komfortněji, když mluví s někým výše postaveným a starším. Zatímco u nás je zvykem vykat a prokazovat patřičnou úctu, v Americe se ty rozdíly trochu stírají. Nevím, zda to je charakteristika či unikum v rámci naší firmy, ale jsou hodně ochotní. To znamená, že pokud já jako nováček mám jakýkoliv problém, tak jsou mi ochotni pomoct, aniž by se přitom tvářili kysele.
Pokud se týká každodenního života, lidi se tady víc usmívají a obecně hodně navazují konverzace s naprostými cizinci, takže to, že si člověk pokecá s pokladní v supermarketu je na denním pořádku. Nebo třeba z ničeho nic, když jsem byl v obchodě, tak mě zastavil nějaký borec a řekl: „Wow, ty máš pěkný boty – New Balance?“ a dali jsme se do řeči, což u nás opravdu běžné není.“

Vašek byl před rozhovorem na závodě v běhu na 5 km a pochlubil se nám, že svou zemi dobře reprezentoval a skončil na 3. místě z 86 soutěžících.

 

Vašek první zprava

 

Máš nějaký zajímavý zážitek z Ameriky, o který by jsi se chtěl s námi podělit?

Bryan, kde se nachází naše kancelář, a College Station, kde mám zajištěno bydlení, jsou dvě města, ale prakticky srostla dohromady. College Station je studentské město, je tu velká univerzita Texas A&M a přijde mi, že pocit sounáležitosti mezi studenty je tady mnohem větší než v Česku. Jedním z důvodů je, že tu hodně frčí americký fotbal na univerzitní úrovni. Tady v College Station mají stadion, který má kapacitu přes 100 000 lidí, což mi bylo řečeno, že je i na poměry profesionálního fotbalu hodně. O profesionální fotbal se nezřídka lidi tak moc nezajímají, což mi přijde paradoxní. Každopádně jsem měl příležitost na jednom z tady těch zápasů být a je to hodně elektrizující atmosféra – díky tomu, jakým způsobem se tady fandí. Například mi přijde neuvěřitelné, že mají písničku, která je zaměřena proti jejich rivalovi z Austinu a při té písničce se všichni chytnou za ramena a tancují doprava doleva, všichni to zpívají a znají text. Když tohle udělá 100000 lidí, tak je to opravdu masakr. Na zápase jsem byl s technickým ředitelem naší společnosti a jeho synem, a oni mi jen řekli: „Musíš nám věřit.“ Chytli jsme se za ramena, já si říkal, co se bude dít, a najednou se to všechno dalo do pohybu. Bylo to něco!“

jak to vypadá ?

Je něco, co by jsi chtěl vzkázat naším studentům?

„Osobně jsem se u ostatních setkal s tím, a sám jsem měl kolikrát takové pocity, že se učím věci, které jsou mi k ničemu, a pasoval jsem se do role soudce, který ví, co je pro něj dobré a co ne. Paradoxní je, že člověk neví, kam ho může vítr zavanout. To, co nakonec dělám já, vyžaduje mnohem víc chemie, než bych kdy pomyslel. Je v tom i mnohem víc ekonomie. Tím pádem bych všem doporučoval vážit si toho, že člověk se může jako student vzdělávat na full-time. V průběhu gymnázia jsem to moc nevnímal a spíš jsem si užíval volného času. Většinu testů jsem se učil v pozdních večerních hodinách a většinu domácích úkolů jsem dělal až ve škole. Ale naštěstí jsem si na vysoké škole brzo uvědomil, že to nedělám proto, abych měl krásné výsledky a dělám to v první řadě pro sebe a někdy se mi může hodit takřka všechno z toho, o čem jsem si říkal, že mi to k ničemu nebude.“

Vašek v Americe nezahálel. Cestoval a o pár fotek se s námi podělil.

Austin – Texas

Denver – Colorado

Jménem studentských novin děkuji Vaškovi za jeho čas a ochotu a přeji hodně štěstí a úspěchů do života.