První rozhovor bude s bývalou studentkou našeho Gymnázia Eliškou Hercovou 🙂

Tak, Eliško, zkus se nám krátce představit 🙂

Mám 21 let a studuji v Brně. Momentálně jsem ve druháku, takže jsem opustila gymnázium před rokem. Byla jsem na osmiletém a můj třídní byl nejdelší dobu pan učitel Kutra.

Jakým směrem jsi se vydala po absolvování gymnázia?

Musím se přiznat, že jsem dlouhou dobu nevěděla, co vlastně chci dělat. Všechny předměty mě bavily a všechny mi docela šly. Takže jsem na konci druháku, kdy se vybírají semináře, byla docela zoufalá. Ale tehdy jsem ráda poslouchala jeden pořad na Českém rozhlasu a říkala jsem si, že práci toho moderátora bych chtěla dělat. To bylo poprvé, co jsem si něco takového pomyslela. Pak jsem zjistila, že vystudoval učitelství dějepisu a češtiny, a to mi nejspíš pomohlo se rozhodnout. Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. Šla jsem po školní chodbě a najednou jsem v mysli uslyšela hlas: ,,Budeš studovat český jazyk a historii.” A tak jsem taky udělala.

Co tě vedlo k rozhodnutí studovat na Filozofické fakultě v Brně? (Hlásila jsi se i na jiné vysoké školy?)

Už na střední jsem si uvědomila, že nedokáži jen studovat, ale vždy se o to chci s někým podělit, předat tu informaci dál. Právě to mě na škole nejvíc bavilo, když jsem mohla spolužákům něco vysvětlit a nebo doma říct nějakou zajímavost. Proto jsem se rozhodla stát učitelkou. Filozofická fakulta byla má priorita, protože bych jednou chtěla učit na střední škole. Dále jsem si podala přihlášku na pedagogickou do Brna a do Olomouce. Protože mě více lákalo Brno, po výsledcích TSP (i když jsem ještě neměla výsledky z oborového testu) jsem už ani na přijímačky do Olomouce nejela.

Na Neleň jsme Tě mohli potkat na workshopu ,,Eliška básní”. Jak jsi se vůbec dostala ke psaní básní?

První báseň jsem napsala v první třídě. Je z toho už oblíbená rodinná historka. Tehdy jsem chtěla, aby si se mnou táta hrál, protože jsem se nudila, ale ten byl unavený, a tak mi navrhl, ať zkusím napsat báseň, a protože chtěl klid, navrhl, ať napíšu o lese, jaké je tam ticho. A tak vznikla má první báseň, která byla krátká a vůbec se nerýmovala. Později jsem zkoušela za pomoci rodičů psát jednoduché rýmovačky, na druhém stupni jsem začala psát písně. Ale teprve až na střední jsem začala psát takové básně, že se je vyloženě nestydím někomu přečíst.

Píšeš i jiné literární útvary nebo jen básně?

Píši hlavně básně. Psát mě nikdy moc nebavilo (i když ze slohovek jsem měla jedničky), nemám pro to zvláštní talent. Na básních se mi líbí, že mě omezují svou formou. Ráda píši spíše kratší básně a v rýmech, proto mě baví to dobrodružství vyjádřit se omezeně.

Kde bereš své inspirace ke psaní?

Všude z historie, z knih, z událostí, z každodenních zážitků, z přírody, ze školy, z víry,…

Jak vzpomínáš na své studium tady ve Slavičíně?

Jen v dobrém. Na Gymnáziu jsem milovala, učitele, spolužáky, atmosféru, studium, zábavu… Vím, jak se mi spolužáci vysmáli, když jsem jednou přišla do vyučování v tričku s nápisem “I love my school”, ale já to tak skutečně myslela.

Bylo pro tebe těžké z malého města jako je Slavičín najednou jít studovat do Brna – “města studentů” ?

Zprvu ano. Byla jsem jedna z mála ze třídy, která se netěšila, až “vypadne”. Naopak. Měla jsem strach, zvykla jsem si na malý Slavičín. Nepřipadala jsem si dostatečně dospělá a připravená na tu zodpovědnost. Všechno bylo nové a na všechno jsem musela postupně přijít. Ještě na začátku prosince jsem volala mámě zoufalá, že nevím, jak tu školu zvládnu, ale po prvním zkouškovém jsem zjistila, že vysoká škola je místo pro mě. I Brno jsem si zamilovala, připadám si tu svobodně a doma. ♥

Co by jsi poradila/vzkázala dnešním studentům oktávy/G-4 při rozhodování nad vysokou školou?

Vy sami se znáte nejlépe, nenechte se “uvrtat” na školu, na které by vás rádo vidělo vaše okolí.

Např. Když jsem prohlásila, že chci být učitelkou a studovat historii a český jazyk a literaturu, téměř každý mi to vymlouval. Tehdy jsem se kvůli tomu cítila velmi nejistá, ale dnes jsem šťastná, že jsem se nenechala zviklat a nešla jinam. Taky bych byla za Vás vděčná, kdyby jste dělali to, co vás skutečně baví a naplňuje. I když samozřejmě myslete prakticky, dělejte to, co vás uživí, a realizovat se můžete ve svém volném čase. 😀 Především bych vás ale chtěla vybídnout, abyste si poslední rok svého dětství užili, nestresujte se učením a starostmi o budoucnost, ale žijte. Poučte se z mých chyb.

?Elišce mnohokrát děkujeme, že si našla chvíli volného času! A též přejeme, ať se její studium vydaří stejně tak, jako její přání stát se učitelkou na střední škole. 🙂 🙂

Autor rozhovoru: Marie Koudelová

Korekce textu: Samuel Otlík