Tento měsíc jsme udělali rozhovor s absolventkou našeho gymnázia Kristýnou Dvořákovou, která po 9. ročníku odešla na střední školu do Zlína. Osobně si myslím, že tato absolventka je velmi vyjímečnou osobností, která na našem gymnáziu studovala a jsem velmi ráda, že i v tak hektickém dění a časové tísni si udělala chvilku času a zodpověděla nám pár otázek. A vzala to velmi zodpovědně! ??

Tak Týnko, mohla by ses nám krátce představit?

Je mi 29 let a od malička žiju ve Slavičíně. Celý svůj profesní život působím v neziskovém sektoru, v regionu Slavičínska. Pracovně se pohybuji na pomezí sociální práce a psychoterapie. Konkrétně pracuji jako vedoucí služby a sociální pracovník v Nízkoprahovém zařízení KamPak? a od letošního roku působím také v pilotním projektu Ministerstva práce a sociálních věcí zaměřeném na problematiku práce s ohroženými dětmi a rodinami. Střídám průběžně několik pozic a rolí, takže jsem manažerkou, terapeutkou, sociální pracovnicí a lektorkou současně. Mé pracovní aktivity zahrnují také koordinační činnost spojenou s prevencí kriminality a lektorování kurzů. Zajímám se o komunitní život, takže část svého volného času věnuji různým společensky prospěšným aktivitám, jako je například festival Neleň! V práci i v soukromém životě se nechávám inspirovat postmoderními přístupy a snažím se rozvíjet to, co je funkční a užitečné.

Jaké jsi měla studium(čtyřleté/osmileté)? Koho jsi měla za třídního učitele?

Na osmiletém gymnáziu byla moje třídní paní Mgr. Marie Hrabinová, která na škole působí i dnes. Učila nás dějepis a myslím, že některé i němčinu. Na svoji třídní vzpomínám v dobrém, stejně jako na všechny ostatní učitele. Čtyři roky, které jsem na gymnáziu strávila jsou v mé paměti dobře uložené. Zažila jsem tam svůj výrazný životní milník, a to rozkvět puberty plný diskusí a odlišnosti od mainstreamu. Věřím, že na tuto etapu mého života si vzpomínám nejen já, ale i někteří učitelé na gymnáziu 🙂

 

Jak Tě napadlo jít z 5. třídy na Gymnázium?

Myslím, že moje rozhodnutí bylo ovlivněno skupinou kamarádů, která se kolem mě pohybovala. Všichni se na gympl hlásili, a já jsem měla docela fajn výsledky, takže jsem se přihlásila taky. Doteď si vzpomínám, jak jsme šli panu řediteli Goldbachovi říct tu radostnou novinu, že jsme se dostali na gympl 🙂 Mám za to, že to bylo dobré rozhodnutí a i dnes si myslím, že pokud má dítě dobré výsledky na prvním stupni, tak je pro něj osmileté gymnázium dobrá volba. V tomto věku totiž učení děti baví a jejich potenciál se tak rozvíjí rychleji. A pokud pak dítě zjistí, že chce studovat něco konkrétnějšího, může se rozhodnout pro přestup, stejně jako já.

 

Jakým směrem Tě motivovalo studium po gymnáziu?

(Co Tě přimělo přestoupit na zdravotní školu?)

Věděla jsem, že chci dělat něco s lidmi. Něco konkrétního a pomáhajícího. Vždycky mě lákala psychiatrie a mým cílem bylo dělat zdravotní sestru na psychiatrickém oddělení. Proto jsem se rozhodla přestoupit na obor “všeobecná sestra” na SZŠ do Zlína. Tady jsem nějakou dobu bojovala s dojížděním, matematikou a fyzikou, ale nakonec jsem školu dokončila jako nejlepší maturant v ročníku. Tohle rozhodnutí považuju za velmi dobré a studium ve Zlíně mi opravdu moc dalo. I když každodenní dojíždění a vstávání hodně brzo ráno, mi Zlín, jako město, nadobro zprotivilo.

 

 Pokračovala jsi ve stejném směru i na vysoké škole?

Po střední škole jsem se přihlásila na Univerzitu Palackého v Olomouci. Tady jsem původně chtěla studovat psychologii, ale paradoxně díky testu biologie jsem se na ni nedostala a šla jsem studovat obor Učitelství sociálních a zdravotních předmětů pro střední školy. Nějakou dobu to tedy vypadalo, že budu pracovat ve školství, jako spousta mých rodinných příslušníků. Třetí ročník magisterského studia byl však pro mě zlomový a já jsem se nadchla pro sociální práci. Měla jsem tu možnost být u vzniku Nízkoprahového zařízení KamPak?, pracovat zde a našla jsem tak aktuální cíl, na kterém jsem se rozhodla velmi intenzivně pracovat.

 

Jaká byla tvá první práce a jak jsi se dostala ke své nynější práci?

Moje první práce je vlastně prací, kterou dělám doposud. Začínala jsem v roce 2008 jako provozní a programový pracovník v Nadaci Jana Pivečky a lektorovala jsem tam kurz Domácí ošetřovatelská péče. Po půl roce jsem se přesunula do Nízkoprahového zařízení KamPak?, kde pracuji i v současné době. V tomto zařízení jsem vystřídala
různé pozice a nyní jsem manažerkou služby a v malé části svého úvazku také sociální pracovnicí. Paralelně při práci jsem tři roky studovala v denním studiu, což bylo velmi náročné a vnímám, že jsem se v té době jako člověk velmi vyčerpala. Rozjíždět klub jako je KamPak? mě stálo mnoho úsilí, energie, práce a osobního nasazení. Také jsem se musela vypořádat s negativními předpoklady, předsudky a někdy i posměchem vůči tomu, co chci dělat. Díky lidem v týmu se nám ale podařilo z klubu udělat významného aktéra sociální
práce v regionu a já jsem za to nesmírně ráda.

 

Spolupracuješ vůči své práci s Gymnáziem?

Ptáš se v pravou chvíli! V loňském školním roce se nám podařilo s Vaší školou navázat komplexnější spolupráci a realizujeme společně projekt zaměřený na prevenci rizikového chování. Potkáváme se tedy se studenty i s učiteli na různých vzdělávacích, koučovacích a preventivních programech, což mě moc baví a jsem ráda, že se nám tohle podařilo rozjet.

 

Myslíš, že ti Gymnázium dalo nějaký stálý základ, kterého se stále osobně držíš?

Vnímám, že studium na gymnáziu mě formovalo v oblasti pracovitosti, vytrvalosti a systematičnosti. Vzpomínám si doteď na množství učiva, které jsem jako poměrně malé dítě musela zvládat. Na to, jak jsem “nenáviděla” zkoušení v zeměpise z učiva a celý rok, nároky v angličtině, množství slohovek a mé osobní peklo – matematiku! Slovo “nenáviděla” dávám záměrně do uvozovek, jelikož to nebyla nenávist v pravém slova smyslu, ale byla to velká výzva. A věřím, že tyto nároky mi pomohly v tom, že nyní pracuji tak, že jsem úspěšná, spokojená a mohu se realizovat v několika projektech souběžně. Rovněž vnímám, že gymnázium a setkání s lidmi, kteří zde působí, u mně podpořilo jakousi základní lidskou kulturu, kterou se snažím u sebe pěstovat.

 

Jak vzpomínáš na své ,,dětské léta“? (Na učitele, prostředí, vídáš se třeba ze svými bývalými spolužáky)

Moje “dětská léta” byla plná zážitků. Spíš než se školou, mám zážitky spojené s lidmi kolem – spolužáky, kamarády, rodinou. Měla jsem poměrně bouřlivé dospívání, takže jsem se v tomto ohledu nenudila a je fakt, že škola šla na nějakou dobu do pozadí. Dokázala jsem se naštěstí v pravou chvíli vzpamatovat, za což děkuju hlavně své rodině. Ze školních zážitků si vzpomínám hlavně na velkou vlnu lásky k jednomu staršímu spolužákovi, která pohltila minimálně polovinu holek z naší třídy. Nebudu prozrazovat, o koho jde, ale myslím, že tento žák, by si zasloužil speciální pozornost, jelikož byl pro školu něco jako Lunetic pro celou republiku 🙂 Se spolužáky z osmiletého gymnázia se vídám doteď, mužská část třídy organizuje třídní srazy, což je super a já jsem ráda, že jsem součástí kolektivu, i když jsem s ním strávila jen čtyři roky.

 

Jak se změnil tvůj pohled na Gymnázium, teď když jsi dospělá?

Můj pohled je asi pozitivnější než v době, kdy jsem gymnázium navštěvovala jako student. Odpadlo mi totiž učení a přece jenom se teď na školu dívám o něco zralejšíma, dospělejšíma očima. Sama za sebe vnímám, že gymnázium je školou, která nabízí kvalitní vzdělání a vytváří příležitost k tomu, aby se člověk hodně naučil. Ti, kteří tuto nabídku využijí, můžou získat hodně. Je na každém, zda se rozhodne makat na sobě a něco dokázat, nebo půjde cestou výmluv a nekostruktivní kritiky všeho kolem. Přeju gymnáziu, aby se mu dařilo rozvíjet potenciál nejen studentů, ale i lidí, které studenti potřebují nejvíce – pedagogů.

 

Týnce moc děkujeme, že si na rozhovor našla čas a přejeme jí hodně štěstí? v práci, kterou odvádí jistě skvělě, ale také přejeme chvíle klidu a odpočinku. Hlavně pozitivní nálady, kterou v klubu Kampak? dostává určitě nejen od spolupracovníků, ale i od mláděži, která nízkoprah navštěvuje. ??